Výňatek z textu zakládající listiny:
„Obraz je mrtev. Není snad ani možné, že se ještě dnes na počátku třetího tisíciletí najdou „umělci“, kteří malují obrazy. Co je k tomu vede? Copak si neuvědomují, že budoucnost patří novým médiím?
Copak jim nedošlo, že performance a happening mají silnější dopad na divákovy emoce?
Copak nerozpoznali koncepční čistotu konceptu?
Copak si vůbec nevšimli, že současné umění se ubírá úplně jiným směrem?
Copak jsou opravdu tak natvrdlí?
Nabízí se jediná odpověď. Ano! Natvrdlí jsou všichni, ale jenom hrstka si to dokáže přiznat.“
Bernard C. Coty, v Praze, listopad 2001
Natvrdlí
Současnou vizuální kulturu charakterizuje simultánní existence mnoha uměleckých přístupů, množství individuálních interpretací světa. Za poslední tři desetiletí se u nás proměnily vztahy umění a skutečnosti. Umění zapojilo člověka do nové virtuální reality, přijalo jazyk digitální komunikace ve formě nových médií. Do popředí se v 90. letech dostaly také konceptualizace umělecké výpovědi a vizuálně poutavé monumentální instalace. Tehdy zaznamenala klasická malba jistý ústup v souvislosti s progresivitou nových technologií a s „čistotou“ konceptu nezatíženého formalismem. Mohlo se zdát, že malba je již neaktuálním způsobem uměleckého vyjádření. Na druhé straně stále odpovídala (a odpovídá) na narůstající potřebu hledání trvalejší a klidnější formy tvůrčího sdělení. Přestála svou proklamovanou smrt, je „dítětem, které přežilo svoji interrupci“ (O. Malá – K. Srp, in: Perfect Tense / Malba dnes / Painting Today, Praha, 2003, s. 5). Obraz se stává „obrazem po obraze“, má v sobě i přes klasickou formu zakódovanou zkušenost z mediálního světa. Tyto nové kontexty nemůže skrýt ani popřít. Je platformou pro aktuální tvůrčí sdělení a umělecká zkoumání a i v konfrontaci s razantnějšími výtvarnými médii se díky své přesvědčivé podobě dokáže zásadním způsobem uplatnit a diváka zaujmout.
Postmoderní filozofie a estetika přijaly teorie názorového pluralismu a odvrátily se od klasických představ o univerzalistické jednotě. Dnešní přístup umělců k malbě je polarizován do širokého spektra výrazových poloh (od abstrakce po různé varianty zobrazivých řešení), přesto zásadní roli stále hraje tvůrčí osobitost, jedinečnost a nezaměnitelnost. Blízkost koncepcí může vést k sdružování a vytváření uměleckých skupin.
Výstavní projekt „Natvrdlí“ prezentuje čtyři výrazné umělecké osobnosti, které svým dílem programově obhajují pozice figurativní malby a rozvíjejí tradici poutavého obrazového sdělení. Karel Jerie (1977), Michal Novotný alias MICL (1969), Lukáš Miffek (1978)a Jaroslav Valečka (1972) si nalezli vlastní tvůrčí prostor spíše v intuitivní rovině než v oblasti spekulace. Malují obrazy, které svou existenci opravňují jen samy sebou. Jejich zobrazivá, obsahová, narativní malba je projevem kontinuity s určitými tendencemi českého moderního malířství, například s proudem české grotesky od 70. let 20. století, s tvorbou členů skupiny „Normal“ (J. Knap, M. Kunc, P. Angermann), založené roku 1979, s žánrem fantaskních bytostí a pohádkových příběhů, rozvíjeným již od počátku 19. století, se symbolistní mystikou na pomezí reality a snu, s novodobým vývojem komiksu, v souladu s percepcí a senzibilitou každého tvůrce. Zároveň ve své individuálně rozlišené tvorbě reagují na postmediální dobu, odhalují nové souvislosti a nové emocionální rozlohy. Integrují viděné do svých estetických a myšlenkových představ. Vnější svět filtrovaný skrze vnitřní formuje jejich uměleckou výpověď. Jejich bohatá imaginace se snoubí se schopností jasně a přesvědčivě formulovat svou myšlenku. „Natvrdlí“ jsou zajedno s Ernstem Hansem Gombrichem, který napsal, že kdyby umělec vytvořil zcela nový jazyk, nikdo by mu vlastně nerozuměl.
Stylová vyhraněnost malby Karla Jerie spočívá v jeho neomezené fantazii a ve schopnosti transponovat ideu do fantaskního příběhu na pomezí reality a fikce. Vytváří fascinující výpravné „story“ o osudech novodobých hrdinů, démonů, supermanů, mutantů, imaginárních bytostí, inspirovaných sci-fi filmy a počítačovými hrami (cykly „Heroes“, „Supermani“). Maluje sérii portrétů houbařů a fantastických lesních příběhů, na něž navazuje cyklus „Poslední leč“, rozvíjející téma honu a myslivecké zábavy. Oživuje prehistorické dinosaury a pterodaktyly a projektuje je do budoucnosti (cyklus „Lovci dinosaurů“). Historické souvislosti i novodobé skutečnosti využívá k autentickým sdělením, která okořeňuje svým nezaměnitelným smyslem pro humor a nadsázku. Jedinečnost výtvarného díla Karla Jerie se manifestuje v bravuře malířského podání a v jedinečné kreslířské virtuozitě, která je neodmyslitelně spjata s jeho komiksovou tvorbou.
Michal Novotný alias MICL reflektuje ve svých obrazech prožívání, zážitky a zkušenost ze současného světa, podněty ze snu a polobdělých stavů. Některé transponuje do vize imaginativního, fantaskního univerza mimo náš časoprostor (poloha „noci“, „splínu“). V jiných obrazových „příbězích“ se stává „básníkem“ reality, zobecňuje ji, ozvláštňuje ji svou bohatou invencí a smyslem pro vtip (poloha „dne“, „ideálu“). Jedním z MICLových základních tématických prvků je motiv létajících prken a prkenných konstrukcí, v nichž se odráží nejen jeho zájem o architekturu, ale i počáteční studium dřevomodelářství. Prkna mu umožňují vybudování spirituálního prostoru, ať už zachycuje stavbu chaty či srubu, labyrint z prken nebo žebříky do nebe. Autorovo okouzlení přírodou se manifestuje v dalších konstantách jeho výtvarného slovníku: maluje melouny, mrkve, citrony, třešňové květy, mechy, marihuanu. Do obrazu zakomponovává typicky stylizované, sochařsky otesávané figury, někdy autoportrétně laděné. Malířství a sochařství mu nejsou oddělenými sférami, jsou propojeny vztahem interakce. Proto maluje i sochy, které vytvořil. Také s mírnou nadsázkou mapuje svůj vztah k ženě a citový život.
Lukáš Miffek si na současné výtvarné scéně vydobyl teritorium svou mimořádnou a vtipnou invencí, s jakou rozehrává bohatství poetiky epizod každodennosti, všedních mini-příběhů, založených na nově pochopené metafoře, grotesce a parodii. Jeho umělecké sdělení, charakterizované narativní zobrazivostí, koloristickou a kresebnou vypointovaností, se rozvíjí v několika rovinách, s cílem vtáhnout diváka hlouběji do nitra obrazu a nechat ho rozplétat jeho skryté obsahy. Jádro a specifikum Miffkovy tvorby představují obrazy „retro“ žen, filtrované přes oblast autorova libida. Jejich „hrdinky“ se stávají součástí výtvarných hříček a humornou formou odkazují k současné sexualitě. Do umělcova tématického rejstříku neodmyslitelně patří také jeho kritická reflexe pop-artových prvků konzumu či obhajoba české národopisné tradice.
Při pohledu na obrazy malíře Jaroslava Valečky nás překvapí jejich vypointovaná citovost. Nesou v sobě hluboký prožitek z okamžiku inspirace, zažehnuté konkrétním zážitkem nebo vzpomínkou. Byla to drsná a baladická krajina Lužických hor a krajina Edvarda Muncha, které se mu nesmazatelně vepsaly do paměti. Zádumčivá melancholie, básnivost, expresivní obsahovost a přitom nepopisnost tématu, ať už krajinného či figurálního, tvoří pilíře Valečkovy umělecké výpovědi. Autor se originálně vztahuje k linii severního romantismu, v opozici proti u nás od 19. století převládající tradici „cesty na jih“ a vytváření idyly arkadického světa. Hlavním prostředkem výstavby obrazu je mu sofistikovaná hra barvy a světla jako zásadních nositelů výrazu a emocí. Valečka povyšuje krajinu na zrcadlo univerza. Je prostředkem k transcendenci, překročení rozporu mezi subjektem a objektem, k „unio mystica“.
PhDr. Rea Michalová, Ph.D.
TVRDÁ ABECEDA NATVRDLÝCH
Umělecké seskupení Natvrdlí se ideově odvolává na text manifestu formulovaného na začátku nového milénia, který je založen na obhajobě klasické malby a postuluje myšlenky tolerance, volnosti výtvarného projevu a „nestydaté natvrdlosti“. Manifest je koncipován s příznačnou nadsázkou a humorem, ale nevylučuje ani asociaci k možné kontinuitě v našem uměleckém prostředí (Tvrdošíjní – Tvrdohlaví – Natvrdlí). Od roku 2009 se skupina Natvrdlí ustálila pod kurátorským vedením Rey Michalové v autorském složení: Karel Jerie (1977), MICL (1969), Lukáš Miffek (1978) a Jaroslav Valečka (1972). Tyto čtyři výrazné umělecké osobnosti svým dílem obhajují pozice figurativní malby a rozvíjejí tradici poutavého obrazového sdělení. Natvrdlí usilují o formování výtvarného tvarosloví, které je nezaměnitelným otiskem umělcovy jedinečnosti, stejně jako ukazatelem jeho vrcholné tvůrčí dovednosti. Mezi ideu a výsledné dílo nestaví jiného prostředníka než čistě malířské prostředky. Nalezli si vlastní tvůrčí prostor spíše v intuitivní rovině než v oblasti spekulace. Malují obrazy, které svou existenci opravňují jen samy sebou. Pojímají malbu v novém významu osvěžující „hry“, volně a fantaskně manipulující s realitou, aby citově vyprahlému diváku poskytli neopakovatelný, co nejautentičtější zážitek.
Mým dnešním cílem je však spíše poodhalit něco ze „zákulisí“ tohoto uměleckého sdružení a odkrýt také překvapivě tvrdé stránky povah jeho členů. Skupina se původně měla jmenovat TVRDÍ. Avšak výskyt měkkého „i“ v tomto slově poněkud oslaboval vyznění a údernost názvu. Proto byl konsenzem zvolen titul NATVRDLÍ, čímž autoři chtěli vyjádřit naději, že v budoucnu ještě více ztvrdnou.
Vedeni příkladem francouzských encyklopedistů (Diderot, Rousseau, Voltaire ad.), rozhodli jsme se podpořit teoretickou stránku práce Natvrdlých první TVRDOU ABECEDOU, která jest základním kamenem umělecko-literárního díla skupiny.
Tedy přistupme nyní k bližšímu hodnocení členů.
KAREL JERIE
Jen málokdo se nechá zmást zjevem francouzského zemanského šlechtice, kterým Karel Jerie již dlouhá léta klame veřejnost. Tak jako u Baltického moře skrývají se valouny pazourku ve vápencových skalách, i Karel Jerie má velmi tvrdé jádro. Jeho celkový sebe nešetřící životní styl by uvedl mnohé milovníky umění v omračující úžas. Na jeho „Alma mater“, na AVU, panuje dodnes temná legenda, jak Karel za chladných podvečerů obcházel přitisknut k fasádě zprvu levým a pak pravým bokem, aby do života ještě více zdrsněl.
MICL
U tohoto muže překvapivě chybí řada životopisných údajů. Dokonce jsem v pokušení vám oznámit, že o jeho narození neexistují žádné fyzické důkazy. Mohu potvrdit jen výskyt. Sama jsem se při hledání původu této významné umělecké osobnosti dostala nejblíže k francouzské jeskyni Cro-Magnon. I jeho povaha je až zvířecky brutální (krocení dětí, odvážný přístup k životní partnerce, všeobecná občanská statečnost). Jsou to bezesporu vlastnosti, které naše předky donutily opustit stromoví a přenesly nás až do současné situace. Tedy berte to jako přátelské varování.
LUKÁŠ MIFFEK
Tento zbraslavský metrosexuál vytváří záměrně dojem povrchní a nonšalantní persony. Avšak pozor! Tůň jeho povahy je přehluboká. Nejsem v rozpacích napsat, že v této tůni nalézá se i bahno jeho temných tužeb, sídlí tam mnoho primitivních běsů. Jeho sice neviditelný, ale krutý a vytrvalý boj s těmito démony staví ho na význačné místo v stupnici tvrdosti mezi mastek a živec.
JAROSLAV VALEČKA
O tvrdosti tohoto muže by mohly být sepsány celé romány typu „Mlčení jehňátek“. On sám neopouští rodnou vrchovinu než po zuby ozbrojen a bojově pomalován. Jediným rozdílem mezi ročními obdobími jest, že v zimě nebere zajatce. Co se týká fyzických inzultací jiných příslušníků umělecké obce, nebudu se zde rozepisovat, neboť se Valečky také bojím. Ale velmi bych si přála, aby Jaroslav věděl, že s ním ve všem souhlasím.
REA MICHALOVÁ
Dr. Rea Michalová je velmi jemná a zdvořilá občanka. Je jakýmsi viktoriánským ideálem ženské jemnosti, vlídné povahy a všeobecně ušlechtilého chování. Předem upozorňuji, má-li kdokoli nějaké drzé poznámky k jmenované, budu tyto vyřizovat s ukrutností, která se sice k výše zmíněnému nehodí, avšak v případě, že se takový degenerát vyskytne, po zásluze ho potrestám.
Rea Michalová