Polymorfní výtvarný svět Michala Novotného alias MICLa (1969) se formoval již za jeho studia na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1992-1997, kde prošel Ateliérem monumentální malby prof. Jiřího Načeradského, Ateliérem konceptuálních tendencí prof. Jiřího Davida a Sochařským ateliérem prof. Karla Nepraše. Malířství a sochařství mu nejsou oddělenými sférami, jsou propojeny vztahem interakce. Proto maluje i sochy, které vytvořil, a také ty, jejichž definitivní podoba se mu již ustálila ve vědomí, ale, jak sám říká, „je líný je udělat“. Ve svých obrazech reflektuje prožívání, zážitky a zkušenost ze současného světa, podněty ze snu a polobdělých stavů. Některé transponuje do vize imaginativního, fantaskního univerza mimo náš časoprostor. V jiných obrazových „příbězích“ se stává „básníkem“ reality, zobecňuje ji, ozvláštňuje ji svou bohatou invencí a smyslem pro humor a nadsázku.
Jedním z MICLových základních tématických prvků je motiv létajících prken a prkenných konstrukcí, v nichž se odráží nejen jeho zájem o architekturu, ale i počáteční studium dřevomodelářství. Prkna mu umožňují vybudování spirituálního prostoru, ať už zachycuje stavbu chaty či srubu, labyrint z prken nebo žebříky do nebe. Autorovo okouzlení přírodou se manifestuje v dalších konstantách jeho výtvarného slovníku: maluje melouny, mrkve, citrony, třešňové květy, mechy, marihuanu.
Do obrazu zakomponovává typicky stylizované, sochařsky otesávané figury, někdy autoportrétně laděné. Také s mírnou nadsázkou mapuje svůj vztah k ženě a citový život. MICLova tvorba se větví do dvou linií, osciluje mezi „nebem“ a „zemí“, „dnem“ a „nocí“, „splínem“ a „ideálem“. V cyklu „zlato-černých“ obrazů („zlatou“ barvu tvoří světlá neapolská žluť), které lze přiřadit k poloze „splínu“ či „noci“, mu redukce barevnosti umožňuje pracovat „sochařsky“, objemově a současně zachytit vratkost lidského snažení dosáhnout „Nové Arkádie“. Buduje mýtické vesmírné stanice omývané oceánem, s implantovanou pozemskou vegetací mechů a obilných polí, utopická města, kde zázraky jeho fantazie překračují všední realitu. Linii „ideálu“ tvoří soubor koloristicky intenzivních obrazů, v nichž rozehrává celé barevné spektrum. Konstrukce prkenných chat, melounových měst a altánů a kompozice dalších jemně humorných příběhů završuje nebeská modř, která je odedávna chápána jako symbol naděje a božských sil.
Rea MIchalová
Více informací na: www.micl.cz
Kráva a labuť, 135 x 90, 2010
Rozešroubovaný šroub, 70 x 90, 2009
Velká vlna, 60 x 45, 2010